A ZASE TEN NĚMECKÝ OVČÁK

03. 08. 20

aneb jeden rok v životě psa a člověka


Jsem v ložnici a pootevřenými balkónovými dveřmi dovnitř fouká takový příjemný studený vítr. A krom toho, že v dáli co chvíli slyším zacinkat nějakou tramvaj, a taky opilecké popěvky z nedaleké hospody, slyším jednu věc úplně nejvíc. To, jak Koda oddechuje.

Pootevřená tlama, jazyk až na vestě a dýchá tak, až se celá postel otřásá. Před chvílí jsme totiž přišli z venku, v nohách mám už tisíc mil, stopy déšť a vítr smyl… Ale my tam zítra půjdeme znovu, a pozítří taky.

Každý den hned několikrát, na všechna známá i neprobádaná místa.

Mám psa a můj pes má mě. Někdy takhle sedím, vařím, ležím, pracuju, pískám si, a pak mi to dojde, v nestřežené chvíli, že mě celou tu dobu sledují ty tmavě hnědé oči, zvědavé a chytré, a dívají se tak upřeně, jako kdybych byla tím nejdůležitějším nejen v místnosti, ale rovnou na celém světě.

Koda má dneska narozeniny. Už je to rok, co se narodil, rok, během kterého jsem se zvládla postarat o psa! O tak velkého psa, protože hranici čtyřiceti kil jsme minuli už před několika týdny, a teď už to bude pomalu pětačtyřicet. Takže ano, jsem na sebe pyšná, na nás, a převládá ve mně pocit spokojenosti. Život se psem je pro mě. Nebo možná život s Kodou, protože tenhle chlupatý pakoš, poník, debílek, úchylák, otrapa, miláček, jelínek, medvídek, Kodinek, Kodoušek, Kodič… No prostě je to asi můj psí osud.

Upřímně už si nevzpomínám na dobu, kdy by mě na každém kroku nedoprovázelo ťapkání psích tlapiček (v tomhle případě medvědích tlap) a každodenní francouzák na dobré ráno (ačkoli bez tohohle bych se celkem ochotně obešla). Nevzpomínám si na dobu, kdy jsem se mohla celé dopoledne válet v posteli, protože nikdo nečekal, až vezmu vodítko a půjdeme ven, a tím ven nemyslím před barák, pche, s tím bych se mohla jít leda tak vycpat, protože Koda se potřebuje pořádně vyřádit, zabavit a zaměstnat.

Máme svůj režim. Je to neuvěřitelné, ale vážně máme, a zdá se, že nám to oběma vyhovuje – nebo aspoň Kodovi a já to prostě přijímám. Ještě před pár měsíci mi připadala představa, že se něco bude dít pravidelně, nemyslitelná. Tohle malé štěňátko totiž čůralo a kadilo a zlobilo bez nějakého předchozího varování, nebyl v tom prakticky žádný systém (čti: dělo se to pořád).

A teď tady máme uvědomělého puberťáka, který nás spolu se svojí báječnou sestrou Kimi chodí sehraně budit okolo šesté ráno. Někdy se dokonce nechá poslat do háje a počká do půl sedmé!

Jak říkám, režim. Jedna dlouhá procházka a několik kratších. Nebo dvě středně dlouhé a pár kratších. V případě nemoci jsou ovčáci velmi vnímaví a vcelku ochotní zachumlat se k člověku do postele, akorát to nesmí trvat moc dlouho, takže doporučuju posilovat imunitu, trénovat fyzičku, psychickou odolnost… K tomu se ještě dostaneme.

Kdybych to měla rozepsat jako seznam, tak tady jsou výhody, které soužití s Kodou přináší:

  1. Trávím opravdu hodně času venku. Opravdu. Hodně. A když jsem venku, jsem příliš zaměstnaná Kodou. Aby netahal, aby vnímal, že jdeme spolu, aby si nevšímal jiných psů, aby se mu nic nestalo. Tudíž nemám čas věnovat se negativním myšlenkám, ze kterých může vzniknout tak akorát úzkost.
  2. Pohyb venku znamená sport a sport znamená zdravější tělesnou schránku. Člověk si navíc dobře rozmyslí, jestli se naládovat nezdravým jídlem, když ví, že ho čeká dlouhý výšlap s ovčounem, a pak ještě dokončení scénáře. Rozhodně žiju zdravěji než předtím, moje životospráva se zlepšila.
  3. Pravidelný spánek, což souvisí přímo s vytvořením režimu. Koda si díky svým vnitřním hodinám naprosto přesně uvědomuje, kdy je čas na procházku, a ponocovat je tudíž dobré jedině tehdy, chcete-li být další den jako zombie. Protože ne, člověk si ráno opravdu nemůže přispat, psí kamarád nepočká. A když už jsme u spánku, rozhodně si všímám toho, že spím kvalitněji a nebudím se (asi totální únava).
  4. Se spánkem souvisí výše zmíněné psychické rozpoložení, které ostatně souvisí úplně se vším… Líbí se mi, že mě někdo během spánku hlídá. Vědomí, že pokud by bylo něco špatně, naši psi by okamžitě začali štěkat. Jsou jako náš soukromý dohled. Připadám si v bezpečí, což se promítá i do dalších situací během dne. Protože, jak se zdá, Koda se mnou kolikrát potřebuje jít i na záchod.
  5. Rosteme spolu, což je taky důležitá věc. Oba se od sebe navzájem učíme a vztah člověka se psem by tak měl fungovat vždycky. Nejdete na cvičák se psem. Jdete tam oba jako tým, učit se nové věci, trénovat komunikaci a váš vztah. Jsem zastánce toho, že by vás pes měl poslechnout za všech situací (pokud nejste idiot a netlačíte ho do nějakého nebezpečenství), ale tenhle druh poslušnosti právě vychází ze zmíněné komunikace a spolupráce. Nikdy hrubou silou a tvrdým uplatňováním autority. Vždycky pozitivně – za pochvalu, za pamlsek, za hračku. S tím tedy rozhodně souvisí i to, že jsem trpělivější člověk.

Samozřejmě, že jsou těžké chvíle. Kolikrát jsem byla tak vytočená, když se Koda z ničeho nic rozeběhl, že nemohla být o nějaké trpělivosti ani řeč, a kdybych mohla, vzala bych ho do náruče a hodila na pole, aby letěl aspoň dva metry a… Má štěstí, že ho neunesu.

Tady teda, v rámci vyváženosti, seznam nevýhod:

  1. Vždycky mám na nohách aspoň jednu modrofialovou modřinu, anebo škrábanec od jednoho z drápů, když mě Koda v rámci přivítání zkouší radostně obejmout. Taky mám určitě vytrhané nějaké vlasy, protože tlapa tam a tlapa sem – pořád je to kolikrát šílený nemotora, fakt medvídě! Občas za mnou přijde a sedne si na mě, protože neodhadne prostor vedle mě.
  2. Koda je chlupatý – to je šok, co? Ale ty chlupy jsou opravdu všude, a jestli mě někdy štvaly chlupy, které má Kimi (takové dlouhé, vlasové), je to nic v porovnání s Kodovými pichláky, které je možno najít všude – v botách, v talířích, na polštářích, v nose, v jídle, v knize. Ty chlupy jsou pomalu součástí naší identity, protože si jich s sebou vždycky pár odnesu, když jdu do města.
  3. Pak jsou tu procházky, které jsem doteď popisovala jako čistě pozitivní záležitost… Ale sakra, někdy prostě chcete zůstat v té posteli, zahrabat se pod peřinu, nechat trčet mastné vlasy do všech stran a Nutellu ládovat polévkovou lžící. A místo toho běháte po lese, sbíráte hovínka do sáčku, anebo po tisící přemýšlíte o tom, že je vaše nejčastější slovo Kodo…

Kodo, nesmíš!

Kodo, ke mně!

Kodo, tady jdeme.

Kodo, fuj je to.

Kodo, hodný.

Kodo, sedni.

Kodo, přines!

… takže ano, určitě jako pejskař zároveň s tím vším degenerujete.

  1. Ještě pořád jsem ho nenaučila, aby si nevšímal jiných psů, nebo aby si jich všímal, ale nezkoušel se s nimi za každou cenu přivítat. Je to tak jeden případ z deseti, kdy ten cizí pes pravděpodobně moc hezky voní, nebo tak něco, a Koda za ním prostě potřebuje jít, oblíznout ho a očichat, no a když řeknu, že ne (ne každý člověk je nadšený z toho, když se chce medvídě jako Koda přivítat), reaguje štěkáním. V tu chvíli se nepříjemné pocity zase trochu vrací, ale zároveň je to pro nás motivace zlepšit se.

Ptáte se správně – co jsou ty drobné neduhy v porovnání s bezmeznou láskou, legrací, přátelstvím, týmovou hrou…? Když si vzpomenu na svoji pubertu, to byla pěkná divočina. Vlastně myslím, že to Koda zvládá o nějakých 90% líp než tenkrát já. Zkrátka pozitiva ze vztahu se psem vždycky převáží, a kéž by to tak vnímal každý, kdo má psa, to by jich pak tolik nekončilo v útulcích.

Zatím jsem mluvila o benefitech, které vztah se psem přináší mně, ale jaký je vlastně Koda?

Je to pohodář, pořád a stále (máváme chovatelce, která je prostě úplně skvělá, že nás dala dohromady!). Je opravdu neuvěřitelně chytrý. Většinu povelů chápe okamžitě, stačí mu to třeba dvakrát ukázat. Chodí u nohy, chodí mezi nohama, chodí ke mně vždycky, když ho zavolám, umí spoustu triků (krom zpěvu a malování, to jsme zatím netrénovali). Chápe, že něco nesmí, a že něco nemá dělat. Nehádá se ohledně toho. Když mu dám kost a chci ji zpátky, nediskutuje.

Asi bych o něm mohla napsat celou knihu, ale to už by mi pak vůbec nezbýval čas na jiné příběhy. A Koda je takovou součástí každého jednoho z nich, ať už příběhu, anebo scénáře, protože je vždycky u mě, když píšu.

Oddechuje s pootevřenou tlamou, zatímco klapám na klávesnici. Kéž mě ten zvuk doprovází ještě spoustu dlouhých let.

Za žádných okolností ho neopustit, nedovolit, aby se mu něco stalo, nenechat ho na holičkách, postarat se, být tu pro něj, milovat ho, žít s ním a ne vedle něj, nenechávat ho tam, když já jsem tady.

Dneska mu popřeju, nad dortem z konzervy, aby byl šťastný, a dám slib, že na tom štěstí budu pracovat. To je asi tak všechno z mého sentimentu, nehledě na to, jak ráda se nad ním dojímám. Musím běžet, jdeme na procházku, tak teda… Všechno nejlepší tomu našemu puberťákovi!

/E.

PS: Coda od Zámku Nový Stránov, řečený Koda, má hned několik sourozenců, kteří dneska slaví s ním. Na fotkách dole je se svojí nebiologickou, avšak milovanou a respektovanou sestřičkou Kimi.

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments